Jak jsem se dostala k modelování...
Život je pomíjivý. Někdy se dostaneme až na samotné hnijící dno. Ztratíme víru v sebe sama, v lidi (kde dominuje lidská arogance,egocentrismus, zloba, zášť, hloupost, nenávist, krutost, chamtivost, licoměrnost, neschopnost empatie), ve společnost. Sžírá nás hluboká deprese, kterou utápíme v alkoholu, nakonec nás zavede k bodu 0. Smrt vidíme jako vysvobození. Ten pocit - vidět před sebou jen temnou zeď, za kterou je vše, co jsme milovali, pro nás už nedosažitelné. Láska, štěstí, hudba, příroda, knihy. Kdo tohle neprožil, nemá šanci uvěřit a pochopit.
A pak - byť za cenu utrpení - se nám nějak podaří od toho hnusného dna odrazit. Rozhodneme se žít. Nejistými pomalými krůčky se znovu učíme chodit za velké podpory svých nejbližších a objevovat to, co jsme milovali. Lásku, štěstí, hudbu, přírodu, knihy a v mém případě moje pejsky. Ale najednou také to, co jsme o sobě ještě netušili. Za to vděčím arteterapeutce Martině Jiroutové. Ukázala mi, jak příjemné je vzít kus hlíny do rukou, cítit její chlad, jemnost, poddajnost, jak klouže mezi prsty, vnímat ji všemi smysly. Nechat pracovat naši fantazii. Symbióza s přírodou. Je to jednoduché, že? :-)
Moc ráda fotím východ a západ slunce...